V následujícím bych chtěl vzpomenout na české gnómoniky z doby minulé i nedávné.
Většina autorů slunečních hodin nám zůstává neznáma. Jejich jména jsou uváděna na číselnících ojediněle. Jedním z jmen, které lze spatřit na slunečních hodinách přenosných i na pevných stanovištích je Engelbrecht. Buď ve spojení s křestním jménem Johann (Jan) nebo Anton (Antonín).
Jak uvádí Bedřich Polák v lit. [1], Johann Engelbrecht žil v letech 1726 až 1807. Působil v Berouně, do kterého přišel okolo roku 1768. V roce 1779 se zde oženil a v roce 1780 se mu narodil syn Anton. Otec i syn sestrojovali sluneční hodiny, syn již více stojací hodiny než sluneční. Anton se v r. 1814 přestěhoval do Mělníka. Díky spolupráci s astronomy jejich díla vynikala vysokou gnómonickou úrovní.
Na některých hodinách se objevuje jméno Johann Engelbrecht ve spojení s letopočty kolem roku 1700. Vznikla proto domněnka, že existovala celá hodinářská rodina a to po dobu nejméně jednoho století. Jeden z badatelů po historii Engelbrechtů Ernst Zinner v knize [2] uvádí, že Johann Engelbrecht I z Berouna vyráběl sluneční hodiny od r. 1680 do 1684. Výše uvedeného Johanna Engelbrechta považuje za následovníka a označuje jej jako Johanna Engelbrechta II. Další badatelem který pátral v Berouně a v Mělníku po historii Engelbrechtů ve shodné době jako Bedřich Polák byl Dr. Karel Fischer [3]. Ten uvádí charakteristické znaky číselníků přenosných hodin, kterých vyrobili Engelbrechtové několik set. Jsou to jednak francouzské lilie, vyryté v místě každé půlhodiny, jednak dělení nejvýše čtvrthodinové. Podle toho lze prý poznat, že u hodin datovaných do osmdesátých let 17. století se jedná nepochybně falsifikáty. Bezvýsledné pátrání Fischerovo v matrikách Berouna po J. E. žijícím údajně v druhé polovině 17. století názor padělků jen potvrdilo.
Nástěnných hodin zhotovili Engelbrechtové podstatně méně než přenosných. Zatímco Jan dopňoval své jméno na hodinách přídomkem "Berauensis", Antonín připojoval ke svému jménu město Mělník ("Melnica").
V lit. [1] je autorství Jana Engelbrechta uváděno u hodin v Třeboni, Litoměřicích a v Praze na bývalém velkostatku Cibulka v Praze-Košířích, kde také B. Polák hodiny popisuje.
Hodiny na zámku v Třeboni
Čísla jednotlivých hodin jsou psána římskými číslicemi v bohatě řasené stuze. Hodiny udávají čas poloorlojním způsobem v rozsahu od VI. hodiny ranní do VI. odpolední. Nad patou stínového ukazatele je signace autora a letopočet 1795. Kromě celých hodin jsou zde značky pro půlhodiny a krátké rysky pro čtvrthodiny. Na číselníku jsou dále vyznačeny obratníky (slunovraty) a rovnodennost s příslušnými symboly zvířetníkových znamení. Mezi nimi jsou tečkovaně vyznačeny čáry pro dny, kdy délka dne a noci je násobkem celých hodin. Při zimním slunovraru je délka dne - Long: Diei (rozuměj světlá část) 8 hodin a délka (tmavé) noci - Lon: Noctis 16 hodin. V době letního slunovratu je to naopak.
Hodiny na radnici v Litoměřicích
Opět bohatě řasená stuha s římskými číslicemi, poloorlojní časový údaj, dělení hodin po čtvrthodině. Pro porovnání jsou zde dva různé vzhledy číselníků. U staršího číselníku lze přečíst číslice 8 a 12, které stejně jako u předchozích hodin udávaly délku dne. Porovnání nechám na Vás. Mne by jen zajímalo, zda zůstal původní ukazatel včetně umístění stínové kuličky. Polohy obratníků a rovníku jsou totiž na obou číselnících odlišné, ani úhel vetknutí u obou číselníků není shodný.
Hodiny na bývalém dvoře Cibulka v Praze-Košířích
Objekt je dlouhodobě nepřístupný a budova s hodinami chátrá. B. Polák v lit. [5] uvádí, že již v roce 1961, kdy byla provedena oprava fasády včetně slunečních hodin, nebylo možno horní části číselníku obnovit. Došlo totiž ke značnému poškození díky umístění hodin pod okenní římsou a technickému stavu budovy. Nezachovalo se obvyklé zakončení stuhy ani její bohaté řasení, stejně jako letopočet nad nápisem Fec. Ioan Engelbrecht. Polák na těchto hodinách ověřil vysoku odbornou gnómonickou úroveň hodin Engelbrechtů.
Díky katalogizaci se podařilo zjistit další hodiny od Jana Engelbrechta v obci Velemín, Milešov (okres Litoměřice) a Všeradice (okres Beroun).
Janu Engelbrechtovi je přisuzován pár slunečních hodin na radnici v Olomouci. Hodiny na budově zanikly po roce 1925. V roce 2020 byly obnoveny. O průběhu, jak se hodiny na na původní místo "navrátily" se píše na jiných stránkách.
Další hodiny, které jsou nejspíš dílem J. Engelbrechta jsou k vidění v Saském Plavně. No uznejte ten jejich vzhled - je to jenom náhoda?
Autorství Antonína Engelbrechta uvádí B. Polák [1] u hodin na Křivoklátu, v Pelhřimově a Suchomastech u Berouna. Hodiny také detailně popisuje.
Hodiny na hradě Křivoklát
Na obrázku, který byl pořízen v roce 1997, je odlišný vzhled hodin, než který uvádí lit. [1]. Chybí zde letopočet 1806 i jméno autora. Namísto toho je zde latinský nápis. Popis hodin, který uvádí B. Polák: "Jejich provedení je barevné, karmínově červená stuha s čísly má hnědé kontury, a od zeleného podkladu číselníku je oddělena bílým proužkem. Hodinové přímky, opatřené šipkami, a rysky půl- i čtvt- hodin jsou rumělkově červené, nápis Anton Engelbrecht, letopočet 1806 a čísla hodin, jsou černé." je odlišný.
Hodiny v Pelhřimově
Vzhled hodin, jaký je na foto z roku 1993, již rovněž nespatříte. Stejně jako na Křivoklátu již chybí letopočet a jméno autora. Starý a nový vzhled hodin lze porovnat na samostatných stránkách.
Hodiny v Suchomastech u Berouna
Antonu Engelbrechtovi jsou přisuzovány sluneční hodiny v Olomouci v kanovnické rezidenci ve Wurmově ulici číslo 11.
Engelbrechtům B. Polák [1] dále přičítá hodiny v Dobříši, Lemberku a Blatné.
Hodiny na Dobříši
V dalších pramenech [6], [7] jsou uváděny i zaniklé hodiny Engelbrechtů ve Františkových Lázních a Berouně.
Nikdo z těch, kteří se zabývali tvorbou Engelbrechtů, neuvádí existenci slunečních hodin ve Dvoře Králové. Proto je velkým úspěchem obnova hodin od Jana Engelbrechta dle historických fotografií autorem těchto stránek. Jim jsou věnovány samostatné stránky.
V katalogu slunečních hodin najdeme řadu dalších hodin z dílny Engelbrechtů - například v Holoubkově (z r. 1804 - Antonín) nebo Jimramově.
Existují další, které nohly být zhotoveny Engelbrechty, z těch, které již zanikly, jsou to například hodiny v Kosmonosech.
O dílech Engelbrechtů pojednávají například prameny:
| [1] | Polák B.: Nástěnné sluneční hodiny Engelbrechtů, Dějiny věd a techniky, 14, 1981, č. 3, str. 157 až 166. |
| [2] | Zinner E.: Deutsche und niedrländische astronomische Instrumente, Mnichov, 1967 |
| [3] | Fischer K.: Die Sonnenuhrenmacher Engelbrecht in Beraun, Neu Uhr-macher Zeitung, Ulm, 1963/1. |
| [4] | Lenfeld J.: Sluneční hodiny ze sbírek UPM v Praze, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Praha 1984. |
| [5] | Polák B.: Staropražské sluneční hodiny, Academia - nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1986. |
| [6] | Zinner E.: Deutsche und niederlänische astronomische Instrumente, Mnichov, 1967. |
| [7] | Kolektiv: Čtení o Berouně, Beroun 1965. |
Následující text je vzpomínkou na některé z našich kolegů, kteří působili ještě nedávno.
Bedřich Polák byl naším předním znalcem slunečních hodin. V knize Staropražské sluneční hodiny, kterou vydalo nakladatelství Academia Praha v roce 1986 se věnoval pražským gnómonickým památkám. V roce 1988 předal stejnému nakladatelství rukopis knihy Přenosné sluneční hodiny. Bohužel na podzim téhož roku zemřel a vydání knihy v roce 1990 se nedočkal.
Narodil se v Praze v roce 1909. V roce 1932 ukončil studium geodézie na Vysoké škole inženýrského stavitelství. Do roku 1952 působil jako technický důstojní v astronomickém oddělení Vojenského zeměpisného ústavu. Po odchodu do penze v roce 1952 se věnoval především pedagogické práci - nejdříve na střední průmyslové škole stavební a v letech 1964 až 1973 na stavební fakultě ČVUT.
Gnómonikou se zajímal mnoho let a po skončení pedagogické činnosti zvýšenou měrou. V úvodní části první knihy nás seznamuje se základy časomíry, astronomickými a technickými zákonitostmi konstrukce slunečních hodin. V další části poutavou formou přiblížil sluneční hodiny na území Prahy do konce 18. století. V závěru knihy upozorňuje na novější díla - před planetáriem ve Stromovce nebo u Petřínské hvězdárny. V úvodu druhé knihy podrobněji probírá základy sférické astronomie a časomíry. V dalším se věnuje vývoji přenosných slunečních hodin a pak podrobně seznamuje se základními typy přenosných slunečních hodin a principem jejich činnosti. V obrazové příloze je 21 fotografií přenosných slunečních hodin ze sbírek Umělecko průmyslového muzea, Národního technického muzea, Muzea hlavního města Prahy a národního muzea.
Na svém domě v Roztokách u Prahy si pořídil nástěnné hodiny. I ty měly sloužit k popularizaci a didaktickému výkladu zákonitostí přírody umožňujících funkci slunečních hodin. Kromě časové rovnice pod číselníkem hodin zde byla znázorněna odlišná deklinace Slunce v jednotlivých znameních zvířetníku. V katalogu slunečních hodin jsou uvedeny pod evidenčním číslem PZ 7/1. Bohužel při přestavbě domu zanikly.
Použito foto z diplomové práce Dany Pulcmanové - stav v roce 1984.
Následující text je vzpomínkou na některé z našich kolegů, kteří působili ještě nedávno.
Sluneční hodinář František Mareš z Plzně ve věku 82 let podlehl dne 10. ledna 2008 dlouhé těžké nemoci. Následující text je věnován vzpomínce na tuto jedinečnou osobnost naší gnómoniky.
Ve svém mládí navštěvoval základní školu v Klatovech, kde jsou umístěny dvoje malované historické sluneční hodiny. Jako chlapec je obdivoval, ale tehdy principy těchto hodin ještě neznal.
Celým jeho celoživotním povoláním byla stavařina. Působil jako vedoucí stavební projektant, jako stavitel pozemních staveb a později měl vlastní soukromou projekční kancelář. Přibližně ve svých 65 letech dobrovolně zrušil živnostenské oprávnění a projekční a dozorovací kancelář. Tehdy se začal intenzivně věnovat slunečním hodinám. Konečně si tak splnil svůj sen. Dle tehdy dostupných možností se nejprve obhlížel, studoval, zkoušel, vypočítával, navrhoval, projektoval, vyráběl, instaloval a ověřoval různé typy a systémy slunečních hodin různých tvarů, velikostí a složitostí.
Aby se seznámil s různými provedeními hodin a sehnal studijní materiál, vyjížděl i do zahraničí (Rakousko, Bavorsko atd.). Mimo jiné si také ověřoval vztah tamějších usedlíků ke slunečním hodinám.
Zájmová činnost - sluneční hodiny - byla jeho poslední, ale zato vysoce intenzivní a aktivní. Při bilancování v roce 1996 přiznal vytvoření asi 40 slunečních hodin různých typů a projektů na 60. Protože byl skromný a svými úspěchy se nechlubil, nevíme ani kolik jich za svůj život vlastně zhotovil, obnovil a kolik jich zůstalo nerealizováno. Například víme, že byl ve spojení s umělecko-kovářskou a zámečnickou firmou z Plzně a společně vytvořili několikery sluneční hodiny. Víme také, že projektoval hodiny např. do Wiesbadenu, Rokycan a Kdyně u Domažlic. Bude však na badatelích, aby zjistili, zda došlo k jejich realizaci a na kterých adresách je lze spatřit.
Snažil se o popularizaci slunečních hodin. Navštívil mnoho starostů obcí, ředitelů základních škol, školských úřadů, různých podniků, hvězdáren, útvarů kulturní a památkové péče, majitelů chalup, domků a chat s nabídkou vytvoření slunečních hodin. Všude se setkával s velkým zájmem o tyto artefakty. Bohužel projekce slunečních hodin a jejich realizace je veřejností nedoceněná. Málokdo byl ochoten uhradit cenu výrobních nákladů. Nikdy mu však nešlo o zisk. Tvrdil, že je dostatečně zabezpečený a ve svém věku si nepotřebuje tímto přivydělávat, byl by však rád, kdyby po něm v kraji zůstalo co nejvíce překrásných hodin.
Vyrobil obsáhlou kolekci modelů slunečních hodin různých systémů, tvarů, funkcí i užití. Některé z nich jsou 5., 6. až 7 ciferníkové. Modely postupně vystavoval na různých místech a při různých příležitostech (výloha obchodu v centru Plzně, výstavní síň pobočky Rakouské knihovny, hvězdárny a planetária).
Pro svou činnost postupně vytvořil tři přístroje. Každý z nich byl dokonalejší než ten předchozí. Pomocí nich byl schopen poměrně velmi rychle, spolehlivě a s maximální možnou přesností určovat azimut stěny. Jím navržené hodiny pak mohly fungovat s přesností jedné minuty. Měl zájem o spolupráci s obdobnými nadšenci jako byl sám. Hledal spřízněné duše v muzeích i hvězdárnách. Díky tomu jsme se v roce 1996 seznámili. Vyměňovali jsme si zkušenosti a poznatky ze své práce. Jako jednoho z prvních jsem jej informoval např. o úspěších při katalogizaci hodin. Nenechával si tyto informace pro sebe, šířil je dál. Díky němu se o nich dozvěděli v Národním technickém muzeu či v pražském planetáriu.
Pečlivě pozoroval a zjišťoval, zda další hodiny, které objevil, nemohou být pro něho inspirací. Býval hodinami zaujat i přesto, že byly omšelé sotva patrné a nebo i chybně vyprojektované. I když poznal, že hodiny jsou gnómonicky chybné, vážil si jejich zhotovitelů - jejich přízni ke slunečním hodinám, aplikaci a propagaci. Některé jej zaujaly protože byly krásně upravené, zářící, jednoduché, moderní a dokonalé. Všechny poznatky byly pro něho poučením i vodítkem pro další práci.
V posledních letech se přestal věnovat propagační a popularizační činnosti týkající se slunečních hodin.
Byl si příliš vědom svého vysokého věku a věděl, že má již málo času, který mu zbývá. Zbytek svého života
chtěl věnovat pouze nejen dalšímu studiu hodin, ale i jejich návrhům, výpočtům, projektování a jejich výrobě.
Chtěl jich ještě mnoho navrhnout, vypočítat a vyprojektovat a ty menší vyrobit ve stále lepším a složitějším provedení
úměrně s přibývajícími znalostmi a zkušenostmi z jejich výroby.
Měl mnoho promyšlených a dokonce i vyprojektovaných hodin různých velikostí, tvarů a náplní, ale neúprosný
čas a věk mu nedovolil všechny plány realizovat. Přestože byl v posledních letech hendikepován,
tvorba slunečních hodin a jejich modelů mu dodávala elán do života.
Literatura:
Pan Josef Jirásko byl jedním z propagátorů gnómoniky u nás.
Vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. Po krátkém působení ve Škodových závodech v Hradci Králové zakotvil v ELITEXu, Sdružení podniků textilního strojírenství v Liberci. Zde pracoval především v oblasti šicích strojů. O této problematice, konkrétně o konstrukci a praktickém využití šicích strojů, napsal dvě publikace.
O sluneční hodiny se začal zajímat již při studiu na reálce. Hlouběji se začal věnovat svému koníčku po odchodu do důchodu.
Měl vřelý vztah k Hradci Králové. Na jeho Pražském předměstí chodil do obecné školy a na reálce (nynější zdravotnická škola v Komenského ulici) maturoval. V Hradci se oženil a měl zde příbuzné. To bylo důvodem, proč se několikrát zúčastnil akce o slunečních hodinách v Hradci Králové, kde také přednášel.
Přeložil si knihu Heinze Schumachera "Sonnenuhren". Rozhodl se napsat vlastní pojednání o slunečních hodinách. V roce 1998 vydal prostřednictvím nakladatelství Říše hvězd knihu "Sluneční hodiny". Navrhoval sluneční hodiny pomocí deskriptivní geometrie. Byl si vědom, že s jejím využitím vyřeší nejen jednoduché, ale i zdánlivě náročné a velmi obtížné gnómonické úlohy snadno a přesně. Připravil podklady pro upravené vydání své knihy, ale nepodařilo se mu najít nakladatele, který by knihu vydal.
Od roku 1992 si dopisoval s německým příznivcem slunečních hodin - Arnoldem Zenkertem.
Pan Zenkert spolupráci hodnotí takto: "Byl jsem s ním v přátelském spojení i při výměně
myšlenek. Od něj jsem dostal během času zajímavé a s mnoha myšlenkami a s velikou přesností
zhotovené výkresy s gnómonickou, astronomickou, matematickou a zeměpisnou náplní."
Možná díky těmto kontaktům publikoval i v Německu - např. v Jahresschrift 2003, Vol. 42,
str.183-192 článek: Die analemmatische Sonnenuhr. Deutsche Gesellschaft für Chronometrie
(DGC), Stuttgart, ISBN 3-923422-21-0.
Rozloučil se s námi 18. února 2008 ve věku 86 let
Pan Jindřich Pevný byl mužem mnoha profesí. Na svých stránkách se řadil mezi výtvarníky. Vytvářel obrazy, malby, grafiku, plastiky ... Angažoval se v divadle (kulisy, plakáty ...), vystavoval. Od roku 1998 zval zájemce do ateliéru Na Pomezí. Zde měl připravené své práce, které bylo možno zakoupit.
Jedním z jeho atributů byly výtvarné prvky zahrad. Ve svém sortimentu (v nabídce) měl sluneční hodiny, zahradní kamenné lampy, kamenné plastiky a další výtvarné prvky a doplňky zahradní architektury z kamene a kovů, zejména z přírodního pískovce, oceli a mědi.
Na svých stránkách uváděl: "Narodil se 1961 v Plzni. Malbě, grafice a plastice se profesionálně věnuje od 90. let. Svoje práce vystavoval na několika desítkách samostatných a skupinových výstav. V roce 2005 obdržel cenu poroty na Mezinárodním bienále drobné grafiky GRAFIX 2005 v Břeclavi za kolekci barevných linorytů. Uskutečnil řadu realizací v soukromých i veřejných prostorách. Zabývá se také divadlem a hudbou. Žije a pracuje v Pomezí u Poličky na Českomoravské vrchovině."
Dále uváděl: "Zastoupení: Muzeum loutkářských kultur Chrudim, Muzeum a galerie Břeclav, pnp - kabinet ex libris Chrudim. Soukromé sbírky v Česku, ve Francii, Dánsku, Holandsku, Německu, Velké Británii, v Argentině, USA a v Japonsku."
A proč o něm píši v mijnulém čase? Dozvěděl jsem se, že od jara roku 2017 už nemůže tvořit, teď se na nás kouká z nebes.
Jeho stránky jsou zatím ještě funkční. Po kliknutí na odkaz můžete navštívit jeden z webů Jindřicha Pevného.
V katalogu slunečních hodin je uváděn jako autor šestnácti slunečních hodin.
Celkový počet slunečních hodin, které prodal a komu, se zřejmě již nedozvíme. Můžeme se ale těšit, že spolupracovníci naší databáze ještě postupně objeví přes 50 slunečních hodin, u kterých Jindřich Pevný poznamenal, že jsou již prodány. Většina z nich byla rovníkového typu.
Díky jeho tvůrčí invenci vznikly hodiny, nad kterými byly u vytržení i návštěvy z Japonska. Pan Massato Oki procestoval takřka celý svět, kde poznával sluneční hodiny různých kontinentů. Hodiny ve tvaru budíku, které pan Pevný instaloval před hradeckou hvězdárnou, jej přímo fascinovaly. I když projel takřka celý svět, takové hodiny neviděl.
Na jaře roku 2014 sluneční hodináři organizovaní při Astronomiské společnosti v Hradci Králové poznávali hodiny v okolí Svitav a Poličky. Při této příležitosti jsme pana Pevného navštívili. Seznámil nás se svými pracemi, provedl nás ve svém ateliéru a v družné atmosféře jsme debatovali o ledasčem. Neradi jsme tehdy opouštěli tak příjemné prostředí, ale náš itinerář byl neúprosný. Kdybychom věděli ..., zůstali bychom déle.
O těch, od kterých jsme se učili a jsou dosud našim vzorem.
Ing. Pavel Příhoda se narodil v roce 1934. Svůj život věnuje popularizaci astronomie. Dodnes je emeritním pracovníkem Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy, kde se zabývá popularizací astronomie, sférickou astronomií a vizuálním pozorováním planet.
Již několik desetiletí vede kurzy astronomie pro veřejnost. Zanechal za sebou již tisíce vyškolených milovníků astronomie, z nichž se mnozí vydali na vědeckou dráhu a astronomii se věnují profesionálně.
Pro veřejnost připravil stovky pořadů. Jeho vystoupení v rozhlasovém vysílání - např. v pořadu Meteor - patří k těm nejpoutavějším. Je autorem mapy Marsu, zpřístupnil tak českým (a nejen českým) uživatelům povrch jiné planety než Země.
Od roku 1979 se jako autor podílí na Hvězdářské ročence. Od roku 1986 dodnes je jejím šéfredaktorem.
Zabývá se gnómonikou (nauka o stavbě slunečních hodin) a publikuje v tomto oboru. Z jeho knihy Sluneční hodiny, vydané nakladatelstvím Horizont v roce 1983, čerpáme neustále. Je autorem gnomonického řešení minimálně dvojích slunečních hodin v Prachaticích nebo v Ústí nad Labem.
Je autorem populárních knih a brožur o astronomii pro dospělé i pro děti. Vytvořil řadu knih a příruček praktické astronomie, přehledů astronomie a návodů na pozorování. Samostatnou kapitolou Ing. Pavla Příhody jsou ilustrace. Dodnes klasickou technikou, tedy ručním kreslením, vytváří řadu grafů a nákresů úkazů na obloze pro širokou škálu publikací.
Ing. Pavel Příhoda je čestným členem České astronomické společnosti, byl dlouhodobým předsedou její Pražské pobočky a předsedou Planetární sekce. Je po něm pojmenována planetka č. 40410 objevená Lenkou Šarounovou v roce 1999 na observatoři Astronomického ústavu v Ondřejově.
Česká astronomická společnost ocenila cenou Littera astronomica za rok 2005 popularizátora astronomie Ing. Pavla Příhodu z Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy za významný přínos zejména v popularizaci astronomie a dlouholeté vedení autorského kolektivu Hvězdářské ročenky.
Čerpáno z webů: Littera Astronomica a České astronomické společnosti.
je autorem knihy Pojďte s námi stavět sluneční hodiny kterou vydalo nakladatelství SNTL Praha v roce 1989. Mé osobní začátky v gnómonice jsou hluboce spjaty s touto knihou. Podle této brožurky jsem sestrojil svoje první sluneční hodiny.
Z mnoha praktických rad, které ve zmíněné knize uvádí, lze usuzovat, že měl s realizací slunečních hodin bohaté praktické zkušenosti. Myslím, že ty musel nasbírat při jejich realizaci. Podobnost vzorových hodin z knížky Václava Šimra (obrázek na straně 46) s hodinami ve Smržovce 892 asi není náhodná. Možná, že v okolí bydlel nebo se rekreoval, možná obrázek v knize někoho inspiroval.
Bohužel se mi dosud nepodařilo o jeho osobě nic zjistit. Prosím každého, kdo by znal o této osobě jakékoliv informace, byť jen dílčí, ať mi je sdělí. Třeba se najde někdo, komu hodiny dělal nebo kdo s ním spolupracoval. Možná, že místa jeho působení lze odvodit z fotografií hodin, které do publikace zařadil (na jejich stanovištích byl). Při jeho zápalu pro sluneční hodiny si mohl o hodinách s někým povídat ...
Předem za jakákoliv sdělení o Václavu Šimrovi děkuji.
O jeho knihu je zájem dodnes. Svědčí to o nedostatku knih s tématikou slunečních hodin na našem trhu a hledání návodů jak si hodiny pořídit svépomocí. Knížka byla vydána v počtu 20 tisíc výtisků. Původně stála 7,- Kčs, nyní díky značné poptávce se v antikvariátech běžně prodává za 300,- Kč.
kliknutím na šipku